Jako od maminky

Zlidovělé pořekadlo praví, že hladový voják je špatný voják. V českém, ale ani slovenském, kontingentu hladového vojáka nenajdete. O téměř pět set žaludků pečuje patnáctka kuchařů. Jedno devítičlenné družstvo Čechů – velitel praporčík Michal Roudenský a dvě čtyřčlenné směny kuchařů vyučených v oboru. Je doplňují vždy po třech slovenští vojáci, kteří jsou vyčleněni jako pomocní kuchaři. Připravují pokrmy studené kuchyně - krájí ovoce, zeleninu, sýr, salámy; připravují saláty. S úklidem pomáhají místní zaměstnanci.

Vařit pro pět set hladových krků není žádná legrace. A kdo si myslí, že to znamená jen dát do hrnce všeho víc, je na omylu. Nakrájet ručně pět tisíc masových kostek na guláš, nebo rozkrájet na plátky více než sto kilo pečeného masa je docela dřina. Vaří se v kotlích o obsahu šedesát až osmdesát litrů. Jen dochutit takové množství polévky nebo omáčky je kumšt. I přesto je vidět, že naše kuchaře práce baví a snaží se nám pobyt v Kosovu co nejvíc zpříjemnit a doslova nám občas dělají pomyšlení.

To třeba když v neděli ráno už při vstupu do jídelny voní krupicová kaše až ke dveřím. Taky se divíte, jak se tahle pohádka mládí, tady s nadsázkou přezdívaná jako „baby guláš“ v takovém množství připravuje? „Do šedesáti litrů teplého mléka vmícháte téměř deset kilo krupice a je to…,“ vysvětluje záhadu hedvábně hladké krupicové kaše bez jediného žmolečku starší kuchař rotmistr Michal Tomeš a když vidí můj udivený výraz, s úsměvem dodává: „Jasně, že to tam nemůžete nasypat rovnou z pytlíku, jako když vaříte doma dvě porce. Musí se to nejdřív vedle v troše mléka rozmíchat a pak pomalu nalévat.“

Šichta v kuchyni začíná každý den brzy ráno, kdy většina vojáků ještě spí. Ale Radkovi, Pepovi, Honzovi a čtyřem Michalům, kteří nastupují ranní směnu, zvonil budík už v půl páté. Po páté hodině je v kuchyni už živo. A není to žádný pomalý rozjezd. Rovnýma nohama do vysokého pracovního tempa. Dnes je k snídani frankfurtská polévka (šedesát litrů), tak je potřeba rychle nakrájet cibuli a párky, zavařit základ, očistit a nakrájet brambory…. Mezitím další krájí na plátky tvrdý sýr, šunku, salám, anglickou slaninu…. Ale i rajčata a papriky.

Velitel družstva, stejně jako každé ráno, kontroluje obsah ledniček v jídelně, aby tam náhodou nezůstaly potraviny s prošlou trvanlivostí. Další z kluků připravuje šedesát litrů čaje, jiný dosypává do gastronádob v jídelně müsli a piškoty a dolévá přesnídávku. Krátce po šesté hodině přijíždí pekař z Prištiny a přiváží pečivo. Celkem kolem tří tisíc kusů – bílou veku, rohlíky, grahamové bulky, světlé a tmavé bagety. Také malé croisanty plněné nutelou. V pondělí a v sobotu vozí marmeládové koblihy. V neděli bývá sladká snídaně, kdy je kromě již zmiňované krupicové kaše velký výběr sladkého pečiva z listového těsta, puding a teplý domácí perník, který kuchaři po ránu upečou.

Podobným způsobem se připravuje jídlo i na ostatních vojenských základnách. Česká vojenská kuchyně se od ostatních liší tím, že nemá zavedený bufetový způsob stravování. To znamená, že je sice větší výběr, ale každý den de facto tentýž. U nás je sestavován klasický jídelníček, kde se náčelník proviantní služby poručík Aleš Cvrček snaží držet pestrost připravovaných jídel tak, aby uspokojil chuťové buňky co největšího počtu lidí a abychom se vyhnuli stereotypům ve stravování. Mimo snídani, oběd a večeři, mohou vojáci do jídelny kdykoli a vzít si cokoli je v lednici. Hlady netrpí skutečně nikdo.

Ale vraťme se ke kuchařům. Ve tři čtvrtě na sedm, kdy se do jídelny začínají trousit první strávníci, je pro kuchaře snídaně minulostí. V tu dobu již zavařují základ na omáčku a polévku, restují maso, začínají připravovat saláty. Někdo vaří rýži, jiný čaj. Ve vysokém tempu, každý ví přesně co a kdy má dělat. Chvílemi připomínají přesně jdoucí, do sebe zapadající soukolí hodinového strojku. Vše se počítá na desítky kilogramů, či na litry. Dnes je na jídelníčku hovězí vývar s těstovinami, cikánská hovězí pečeně s rýží a ovoce, zeleninové saláty, kompot. Kuchaři se na chvilku nezastaví. Kolem půl dvanácté je hotovo. Ještě naladit úsměv a jít vydávat.

Kolem jedné hodiny končí ranní směna. Ale ne na dlouho. Nastupují zase zítra po obědě. To pro Milana, Radka, Pepu, Marka, Mariana, Pavla a jejich „šéfkuchaře“ Zdeňka směna teprve začíná. Mají před sebou přípravu dnešní večeře, zítřejší snídaně a oběda. I oni naskakují rovnýma nohama do rozjetého vlaku. Začínají vařit. Do kotle sypou padesát kilo čočky a připravují kolem sta kila uzené krkovice. A znova příprava ovoce, zeleniny, salátů. Do toho nakládají maso na zítřejší segedínský guláš a starší kuchař – vedoucí směny rotmistr Zdeněk Šmíd válí kynuté knedlíky. „Běžně zaděláváme ze šedesáti kil mouky. To je asi sto padesát šišek,“ říká Zdeněk Šmíd. Zároveň prozrazuje, že podle normy se z každé šišky nakrájí nejméně patnáct plátků. Násobím a vychází mi neuvěřitelné číslo. Přemýšlím, jak dlouho bych těch více než dva tisíce knedlíků vařila doma. Ze zamyšlení mne vytrhuje věta: „Tak kluci, jdeme na to.“ Je tři čtvrtě na pět a do jídelny přicházejí první „hladovci“.

O tom, že je spokojených strávníků víc než dost, svědčí i následující slova: „Kluci za vaší kuchyní jsem plakal….,“ pronesl s neskrývanou upřímností náčelník ošetřovny doktor Martin Müller, který se vrátil po více než týdenním působení mimo základnu, kde byl „v péči“ zahraničních kuchařů. Ženy- vojákyně u večeře potvrzují, že i jim chutná. S úsměvem dodávají, že ve věci je ještě jeden, ryze ženský, element; tudíž to, že pokud nemusejí samy vařit, chutná jim vždycky.

Rušný den v kuchyni se chýlí ke konci. Z jídelny vycházejí spokojení, nasycení vojáci. Vždyť jako každý den byla večeře teplá, chutná, připravená s láskou a podávaná s úsměvem. Jako od maminky…